Když jsem stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě jen metr od policejního kordonu, má jediná starost byla o naexponované filmy z Albertova, Vyšehradu a Národní třídy.





Z počínajícího policejního sevření se mi naštěstí podařilo dostat ve skupině filmařů z Krátkého filmu. Běžel jsem uschovat filmy do redakce Mladého světa, kde jsem v té době pracoval, a za zády jsem slyšel zoufalý řev těch, kteří byli uvězněni mezi dvěma policejními kordony a mohli ven už jen za cenu rány obuškem. Později jsem se na Národní třídu vrátil. Našel jsem tam poházené boty a svršky, které tiše napovídaly o síle brutality.






Už večer, díky vysílání Hlasu Ameriky, však bylo jasno. To už nikdo nezastaví. Pohár přetekl.





Následující dny jsem prožil v ulicích, na vysokých školách a demonstracích. Fotil jsem až do 29. prosince, kdy po dlouhé době v katedrále sv. Víta znělo Dvořákovo Te Deum na počest nového prezidenta Václava Havla. Nemohl jsem být všude, ale zaznamenal jsem vše, na co mi síly stačily. 






Výběr fotografií v této knize je pohledem na to, jak jsme v ulicích prožívali období nejistoty a vzrušujících změn sametové revoluce, mnohdy se slzami v očích.